ONE QUESTION

29. dubna 2018 v 17:55
1 HOLKA

 

HEART vs. BRAIN

9. dubna 2018 v 15:27

Rozum, nebo cit?

V životě běžně narážíme na rozcestí, kde si můžeme nechat poradit, ale směr prvního kroku si nakonec musíme zvolit sami. Rozhodujete se podle momentálních citů nebo rozumu?

Jak už to tak bývá, když je něco špatně vždycky musí přijít ten ZLOM.
Jako dítě jsem poslouchala rodiče na slovo, co řekli, to bylo svaté, jinak bych dostala pár facek. Všechno věděli dřív než já sama.
V okamžiku, kdy jsem přestala poslouchat.
...byla jsem potížista, sobecká, nezodpovědná, lehkovážná, každý mi neustále říkal, co mám dělat a co ne. Často mi pokládali otázky...
Co z tebe jednou bude?
Chceš skončit jako feťačka na ulici?
Život není jenom flámování, uvědomuješ si to?
Ty potřebuješ pomoc, protože tohle není normální!
Jenže z jejich nakazování jsem se akorát naučila dělat opak toho co po mě lidi chtěj.
Vzali mě i k psychologovi, a ten mi dokonce písemně napsal, že jsem nezodpovědná na to začít chodit do práce a že nejlepší by bylo pokračovat ve studiu. Takže jsem si na žádost rodičů podala přihlášku na vysokou, kde brali jen patnáct uchazečů a modlila se, abych neskončila mezi nimi. Jak už jsem několikrát naznačila v předchozích článcích.. už tehdy jsem věděla, že chci do ciziny a vysoká by mě jen zdržila a byla by mi víceméně k ničemu.
Další důvod proč jsem nechtěla jet studovat sto kiláků od domova byl můj kluk, moji kámoši. Ti pro mě byli tehdy důležitější než všechno, co po mě rodiče chtěli. I když na jejich slova přeci jen došlo..
...Myslíš, že se s tebou budou všichni pořád kámošit, když.....
Abych to zkrátila nemám titul, ani ty kámoše, ani toho kluka :D

Začala jsem se rozhodovat podle toho jak jsem to moměntálně cítila, i když emoce jsou pomíjivé a občas jsem opravdu zalitovala.
Ale dnes nelituju.
A dokud budu zodpovědná jen za sebe, budu se řídit vždycky srdcem a vydávat se na cestu totálních pitomostí <3


WHERE WE'RE FROM, THERE'S NO SUN

28. března 2018 v 16:42
Žít si to svoje, ale...



Jako malá jsem nerozumněla tomu, proč se celá moje rodina drží jednoho malýho městečka, kde není ani jedinej market. Vyrostli tu moji prarodiče, jejich děti, a všichni tu zůstali a založili rodinu, z toho vyplývá, že jsme tu vyrostli i my. Vnoučata, děti, sestry, bratři, sestřenice, bratranci.
Po nástupu do povinné školní docházky se ve mně rodil sen, jednou opustit tohle město, tenhle stát.
Česká republika je nádherná země s úchvatnou přírodou, ale jejím mínusem je podle mě obyvatelstvo a jejich (ne)snášenlivost k "cizincům". Nehážu vás do jednoho pytle, ale sakra musíte uznat, že se jedná o většinu. (Vzpomeňte si na kauzu černocha v LIDL letáku - ano tahle kauza mě velmi pobavila :D)
Po škole a dvou letech na recepci, kde jsem měla možnost setkat se s lidmi jiných národností, jsem se konečně nakopla.

Všude je to stejný...všude je něco...

Ano i ne.
Hodněkrát jsem slyšela, že přestěhovat se nemá vlastně cenu, protože všude je to stejný. Všude to stejný rozhodně není a co se týče lidí, tak ty rozdíly mezi námi jsou přímo do očí bijící, a totálně to zbouralo moje zažité stereotypy, které jsem si z ČR přivezla. Například náš landlord je z Íranu, a je to neobyčejně ochotný a sympatický chlap. Mám pocit, že za skoro tři měsíce jsem sem zapadla lépe než za více než dvacet let v ČR. Přes dvacet let jsem se cítila jak vyvrženec a tady když vyprávím komplikovanost mého původu, lidem se to líbí.
Doufám, že se nikdo neurazí, protože mým cílem rozhodně nebylo zhanobit Českou republiku, naopak tady v UK bych se o ni nezmínila jediným špatným slovem. A to, že teď žiju svůj sen mimo ČR, má samozřejmě také svoje

ALE...

třebaže jsem nečekala, že odloučení od rodiny a známých pro mě není tak easy, jak jsem si představovala. Ono být na úžasným místě bez mé úžasné sestry a sestřenice už tak úžasné není. Zažívat všechny ty nové skvělé věci bez nich, moje zážitky trochu ochuzuje. Vždycky jsem chtěla žít ve velkém živém městě, v centru všeho dění. Jenže až v obklopení lidí z celého světa mi dochází, jak osamnělá vlastně občas jsem. Bez mého přítele a kluků by se tak z mého snu snadno rychle mohla stát noční můra. A to je zatraceně velký ALE na jednu takovou pohádku.


Proto se vyserte na nějaké rozdíly, a užívejte si chvíle s lidmi, se kterými je to jako sen všude.

...ale stejně to tu hrozně miluju... :D

Kam dál

Reklama