Když pominu ten stres, tak je život krása

9. července 2018 v 18:21
Od dubna jsem měla nějakou osobní krizi, však to znáš. Všechno tě sere, všechno špatně, najradši bys chodil(a) a rozdával(a) pěstí na potkání.
Žiju už půl roku v Anglii, takže mi připadá, že jsem náchylnější ke stresu. Ne, že v ČR by tomu bylo jinak. Dobře...
Vlastně jsem trochu člověk, co se stresuje ze všeho. Do toho osoba, co by mě měla podporovat, mě v tom spíše topila.

...už toho bylo dost, teď si budu válet prdel...

K létu pro mě neodmyslitelně patří sluníčko, moje narozeniny a drinky.
A mluvím o tom právě proto, že jsem se v červnu už vyloženě nasrala a

Fuck you, fuck you very very much.

Koupila jsem si letenku do Česka a odletěla na první dovolenou sama. V Brightonu, kde žiju, bylo jaro všelijaké, letní teploty však nikde (max. 20°C) a od ségry jsem poslouchala o třicítkách.
Přiletěla jsem v noci do Prahy a tam 19°C.. úžasný.
Myslela jsem si, že můj Wonderland je ten bordel v mojí hlavě. A já si ho beru všude s sebou. Ale ne.
Tady si připadám Alenkou v říši Divů.
"Ona je tady Alenka? Všichni už na tebe čekáme, máš zpoždění."
Odpočinula jsem si, oslavila svoje narozeniny a ne jednou, setkala se s kamarády, a odvezla si obrovskou podporu a odhodlání.

Tátova zahrada :)


Karlovy Vary - moje domovina :D
Nejlepší žvejkačková tříšť u ségry v Plzni <3

See you soon..

Po návratu do Brightonu, do práce, domů, za přítelem, jsem se obávala, že se zase otočím na špičkách a vrátím se do Česka. Ale...
Už čtyři týdny jsme tu neměli míň jak 25°C. Je tu už dokonce moc horko a dusno, ale každý den se probouzím do slunečného dne, v práci mi to utíká a brzy povýším, takže budu dělat jen ranní a méně se fyzicky nadřu. Můj první pracovní postup v UK... JUPÍ.
Každý den trávíme na pláži u moře, felíme v parcích na trávě, děláme BBQ s přítely, hrajeme tenis. Setkáváme se s lidmi celé Evropy i světa. Všude zní hlasitá hudba, festivaly všech druhů, Angláni oslavují úspěchy ve fotbalu,...
Je to opravdu život na dovolené.


Prázdná pláž ráno






Závěrem je, že když se nedaří, je tu rodina a přátele, kteří nás povzbudí a podpoří <3

 

ONE QUESTION

29. dubna 2018 v 17:55
1 HOLKA


HEART vs. BRAIN

9. dubna 2018 v 15:27

Rozum, nebo cit?

V životě běžně narážíme na rozcestí, kde si můžeme nechat poradit, ale směr prvního kroku si nakonec musíme zvolit sami. Rozhodujete se podle momentálních citů nebo rozumu?

Jak už to tak bývá, když je něco špatně vždycky musí přijít ten ZLOM.
Jako dítě jsem poslouchala rodiče na slovo, co řekli, to bylo svaté, jinak bych dostala pár facek. Všechno věděli dřív než já sama.
V okamžiku, kdy jsem přestala poslouchat.
...byla jsem potížista, sobecká, nezodpovědná, lehkovážná, každý mi neustále říkal, co mám dělat a co ne. Často mi pokládali otázky...
Co z tebe jednou bude?
Chceš skončit jako feťačka na ulici?
Život není jenom flámování, uvědomuješ si to?
Ty potřebuješ pomoc, protože tohle není normální!
Jenže z jejich nakazování jsem se akorát naučila dělat opak toho co po mě lidi chtěj.
Vzali mě i k psychologovi, a ten mi dokonce písemně napsal, že jsem nezodpovědná na to začít chodit do práce a že nejlepší by bylo pokračovat ve studiu. Takže jsem si na žádost rodičů podala přihlášku na vysokou, kde brali jen patnáct uchazečů a modlila se, abych neskončila mezi nimi. Jak už jsem několikrát naznačila v předchozích článcích.. už tehdy jsem věděla, že chci do ciziny a vysoká by mě jen zdržila a byla by mi víceméně k ničemu.
Další důvod proč jsem nechtěla jet studovat sto kiláků od domova byl můj kluk, moji kámoši. Ti pro mě byli tehdy důležitější než všechno, co po mě rodiče chtěli. I když na jejich slova přeci jen došlo..
...Myslíš, že se s tebou budou všichni pořád kámošit, když.....
Abych to zkrátila nemám titul, ani ty kámoše, ani toho kluka :D

Začala jsem se rozhodovat podle toho jak jsem to moměntálně cítila, i když emoce jsou pomíjivé a občas jsem opravdu zalitovala.
Ale dnes nelituju.
A dokud budu zodpovědná jen za sebe, budu se řídit vždycky srdcem a vydávat se na cestu totálních pitomostí <3


Kam dál

Reklama