Start in England

SECOND MONTH

23. března 2018 v 15:02
Můj sen se začíná konečně tvarovat.
Bydlíme, pracujeme, žijeme v BRIGHTONU!!!!!

Na většinu nevšedností této země, které jsem minule zmiňovala, jsme si už zvykli.
Za tenhle měsíc se toho odehrálo hodně.
Pro Brity byla letos nevšední zima, z doslechu od rodin prý v televizních novinách v ČR uváděli, že je Británie pod sněhem.
Já tedy nevím jak ve Skotsku a Walesu, ale tady v Anglii a konkrétně East Sussex, napadly maximálně dva cenťáky sněhu.
Ono to bylo už tak velký haló- když si vzpomenu na to, že mě ani autobusák nehodil do práce, protože je moc sněhu :D
Školy tu byli zavřené, bouračky,...
A to jsme tu měli celý měsíc, slunný den, kdy už to vypadalo, že bude jaro. A pak najednou ouha.. snow



Brighton Marina, časový rozdíl 3 dny

Ale tenhle týden už to opravdu vypadá na jaro. Jupííí ^^
Jsem tu šťastná, každýmu bych takový pobyt doporučila.

KINGDOM OF HARRY POTTER

5. února 2018 v 13:49
Není žádným tajemstvím, že se Anglie vymyká všednostem jak je známe.

Cesty
Z anglické nevšednosti jsme ještě značně zmateni, auta tu jezdí opačným směrem, a přednost si dávají podle gest za volantem, nebo co. Myslela jsem, že jako chodců se nás silniční provoz nijak moc nedotkne, ale koukáme stále na špatnou stranu, pokud tam není vyloženě mega písmem někde napsáno LOOK RIGHT/LEFT. Přecházení chodců (na vlastní nebezpečí) na jakékoliv části komunikace by mě jako řidiče teda pěkně sralo.
Ale jako chodcům nám bude ještě dlouho dělat problém vyhýbání se na chodníku :D

Harry Potter
V Anglii jsem poprvé a mám pocit, že na mě ze všech stran dýchá atmosféra Harryho Pottera a to nebydlíme v Londýně.
Od šál Nebelvíru přes školní uniformy až po ty autobusy. Jako fanoušek HP všechen ten úžas ještě teď zpracovávám.
Dokonce bydlíme v baráčku, kde na chodbě visí v rámečku The Marauder's Map neboli Pobertův plánek, do schodiště by se klidně vešla Harryho izba, a celou domácnost má pod palcem kočička podobná Mrs. Norris.

Běžné záležitosti okolo žití
V některých domech a bytech jsou stále na umyvadle dva kohoutky - jen studená voda a jen horká voda. Opomenu, že je to nepraktické, ale k tomu ta voda ani není pitná. Nebo možná je, pokud jste ochotni zaplatit deseti minutama na WC. Takže dopustit si do šťávy vodu z kohoutku
tu není obvyklostí. Jsou tu obráceně i některé vypínače na světlo a otevírání oken.
Joo
a víte proč mají někteří landlordi problém s ubytováním párů? Protože když čekáte miminko, tak vás tu nesmí nikdo vyhodit z bytu na ulici, ze zákona.
Málem bych uplně zapomněla na ty jejich obchody a potraviny. Podle nabízeného sortimentu je očividné, že si místní obyvatelstvo nečasto vyváří. Seženete tu dokonce předsmaženou, krájenou, mraženou cibuli. Všechno je nakrájené a připravené k téměř okamžité spotřebě. Polotovarů plné mrazáky a regály. Ovšem člověk, aby prolezl celé centrum, když
chce sehnat drcený špenát nebo zelí.

Peníze
Tak v britských kovácích mám pořád bordel. Mince jsou tu řazeny asi spíš podle barvy a tvaru, než
jako u nás - velikostí. "Papírové" bankovky mají tedy moc krásné, ale s bankovkou větší než je dvacka se setkáte spíše zřídka. Překvapil mě i bankomat, který je na limit 250£. V ČR jsem se s tím teda ještě nesetkala, jestliže v něm nedošly bankovky samozřejmě. Limit na kartě známe, ale limit v bankomatu? Třeba jo, ale takový částky jsem v ČR nikdy nevybírala.




Hansův baráček, který se stal pro začátek naším útočištěm.

Kočička, které jsou udělila přezdívku Paní Norrisová :D

UNWELCOME ROOMMATES

31. ledna 2018 v 18:22
Posledně jsem se zmínila o naší první párty. Dneska pokecám i o negativech.

Jelikož nás v našich začátcích neustále doprovází kluci Hans a Džára, máme to tu fakt lehký oproti lidem, co jedou opravdu uplně na blind, aniž by tu někoho znali. A proto zatím vnímám jen to dobré, co tu všude je. Češi tady v Anglii se k sobě nechovají jako v Česku, nebo jsme zatím měli kliku, ale tady jelikož jsme pidi komunitka, tak se tu snaží všichni všem pomáhat i kdyby šlo jen o dobré rady. Pro začátek čerpáme ze všech zkušeností známých, co tu máme.
Abych se ale někam posunula.

Jsme tu skoro třetím týdnem a ještě jsme nesehnali bydlení.
Možná jsme nároční, ale hledáme double room pro pár v Brightonu do šestiset padesáti liber. Nájmy jsou tu drahé, všechno jde od sedmi stovek pro single a výš. Nevím proč, ale těžko se tu shání bydlení, když jste v páru.
A ke všemu bez práce.
Ještě jsem se zapomněla zmínit o tom začarovaným kruhu, ve kterým se plácáte, pokud vám někdo dobře neporadí nebo nepomůže. Do legální práce potřebujete NINko (national insurence number), aby jste získali ninko musíte tu někde bydlet, ale bydlení taky těžko seženete, když ještě nepracujete.
My jsme to měli jednoduché, protože bydlíme u kamarádů na baráčku. Takže na ninko už čekáme, a hledáme aktivně bydlení.
Máme za sebou mraky prohlídek bytů. Nejhorší na tom je, že si vždycky říkám, že tohle už musí vyjít. Ze začátku se nám stávalo, že jsme se někam vydali na prohlídku a tam jsme zjistili, že ta cena je uplně jiná.
Poučili jsme se a tak jsme se ptali předem, než jsme vyrazili na další prohlídku.
Už jsme měli na tutovku potvrzené bydlení za necelý pětikilo v centru Brightonu. Zrušili jsme ostatní nabídky a prohlídky. A v den stěhování nám typka nezvedala telefon ani neodepisovala. Po třech dnech teda napsala, že pokoj není pro pár, že nás nepochopila a všechno zase znovu.
Cirka o týden později jsme se byli podívat na byt... taky za pětikilo v centru. V bytě se starým pánem. Joshua byl milý a přívětivý hned na první prohlídce, nebyl to ted žádný luxus, ale za ty peníze v centru jsme to brali hned. Složili jsme deposit stopade a o pár dní později k večeru jsme se nastěhovali. Říkám k večeru, protože je to klíčové k této naší zkušenosti. Ubytovali jsme se a vyrazili do centra.
Večer jsme se do pokoje vrátili, zalehli a že si dáme ještě cígo. Koukneme na kabáty položené na židli, a ty byly zamořené nějakými broučky. Google - hnědí broučci na oblečení - hledej.
Samozřejmě mi to nic nenašlo, a tak mě napadlo, že jediný škůdce.. může být štěnice.
"Lásko, vypadá to jako na tom obrázku?"
"JO, VYPADÁ!"
"KURVA!"
Takže hned v noci jsme za ním byli klepat, že máme v pokoji štěnice.
"I'm so sorry, but we have in room BEDBUGS!"
Byla to opravdu dosti zmrvená situace, protože pán o tom asi taky nevěděl a byl v šoku stejně jako my. Moc se nám omlouval, že nám chtěl posyktnout bydlení pro začátek a hned naše první zkušenost je taková. Pak, že zřejmě taky přijde o tohle bydlení, protože majitelka ho z bytu vyhodí, až to zjistí. Bylo mi špatně a naštěstí to vyřešili kluci, protože já jsem byla mimo. Bylo mi líto i toho pána. A celkově to bylo trapný.
Hans pro nás přijel se svou dodávkou a hned tu noc jsme jeli zpět na baráček.
Takže jsme se poprvé v životě setkali se štěnicemi a naše hledání se vrátilo zpět na začátek.

Nakonec díky našim přátelům stále neztrácíme naději a hledáme nadále.

W E L C O M E

26. ledna 2018 v 15:20
Nebudu zastírat, že jen co jsme se rozloučili s Džárou a všechno to ve mně ulehlo, a hlavně co já ulehla po celodenním cestování do postele...
...Jsem se rozbrečela.
Jsme v pěkný prdeli...
1) Nemáme, kde bydlet (krom těchto prvních 3 nocí)
2) Nemáme práci
3) Nerozumíme ani hovno
4) Všichni jsou zatraceně daleko
Po hodině uklidňování a utírání slz mě Míša vytáhl ven. "Teď? Vždyť je půl jedný, všechno bude zavřený." (holka z malého městečka) posmrkávala jsem a pomalu se oblékala.
Jenže tohle je od městečka z Krušných hor pár set kiláků daleko. A v tuhle hodinu to tu vypadá jinak.

Brighton svítil všemi barvy světel. Na každém rohu club a hlasitá hudba, lidi snažící se dostat do clubu, mraky veselých lidí.
Otevřené večerky, připravené taxíky.
Abyste přesně pochopili to moje nadšení. Jak už jsem se zmíňila (snad už i několikrát :D), jsem z Karlovarska. A ve Varech to takhle žije asi tak jednou ročně, kdy se pořádá MFFKV, a i ten už je rok co rok slabší.
Ke všemu jsem ten městský typ. Nebaví mě žít někde mimo všeho děje, v klídku u lesíčka.

Přes den jsme byli zkoumat centrum města. Vyšlo krásný počasí, dali jsme si coffee to go a zamířili i k moři.
V lednu se slunečními brýlemi a rozepnutou bundou. Pecka, oproti skoro půl roční zimě u nás.



S tmou jsme se vrátili na pokoj a skypovali s rodinami, aby věděli, že jsme takříkajíc v pohodě.
V půl druhé ráno zavolal Džára.
Vyrazili jsme vůbec na první naší společnou párty.
A poznali tu další lidi z Čech.

GOODBYE AND HELLO

24. ledna 2018 v 14:58
Tak abych nějak začala.
Tento blog jsem si založila, abych se s vámi podělila o nejvíce vzrušující období mého života.

Nutno podotknout, že vypadnout z ČR byl odjakživa můj sen, ale za celý svůj život jsem se akorát jako malá dostala do Chorvatska, a v pubertě pak na pár dní do Berlína.

Každopádně nám s přítelem zaharašilo na majáku tím správým způsobem a rozhodli jsme se opustit od všeho, co známe.
Skončili v práci, pustili pronájem, objednali letenky a dobrodružství mohlo začít.



Poprvé v životě jsem letěla letadlem.
Vzlítli jsme nad mračnou peřinu a kochali se pohledem z okýnka. Sluneční paprsky jsme neviděli snad co začala v Česku zima, ke všemu jsme z Krušných hor. Co jsme opustili vzdušnou čarou hranice Česka, letušky a letušák začali mluvit anglicky. Ani jeden neumíme anglicky. Míša (můj boyfriend :D) se učil anglicky celou svou školní docházku, bohužel je na tom se schopnostmi dorozumnění hůř jak já. Já jsem se učila celý život němčinu (jako pohraničník s Německem jsem ji uplatnila ve své práci jako recepční), no a pak jsem se v práci přiučovala ruštině. S angličtinou se setkávám akorát jako samouk frází, gramatiku mi nikdy nikdo nijak nevysvětloval.
Na letišti v Londýně na nás čekal náš průvodce Jára neboli Džára/Džáris. Zvláštní...při překročení hranic už jste Majkl, ne Míša. S Džárovou pomocí jsme se až překvapivě snadno dostali do našeho hostelu v Brightonu.

Ještě jsem asi zapomněla zmínit, že jsme tu zcela na blind. Bez bydlení a práce.
A teď to teprve všechno začíná...
 
 

Reklama